O Dandylionu


 

Vítám vás, milí, v zahradě Dandylionu.

 

Já jsem Katka, šperkařka s láskou k přírodě, která jednoho dne přerostla moje srdce tak, že už s tím bylo třeba něco dělat. A tak jsem založila Dandylion, značku šperků s pravými květinami.

 

 

Vždycky jsem byla takové to dítě nimrající se klacíkem v louži. Poutalo mě cokoli živého, motýlí křídla i pavoučí sítě, vodoměrky, muší nohy a vůbec všechno, kde to tepe. Trávila jsem hodiny pozorováním cvrkotu přírody a domů nosila krom květin nejčastěji žáby nebo čolky.

Ale život člověka zavane různě a tak jsem vystudovala publicistiku a teologii, pracovala jako servírka v kavárně i vedoucí sekretariátu velké instituce. Touha po propojení s přírodou (a po těch žábách!) mě ale volala tak dlouho, až jsem za tím vším zavřela dveře. Odešla jsem z města do chalupy s velkým, starým sadem a začala žít mezi květinami. 

Mám ráda věci opravdové, které nejsou "jen jako" něco jiného, nejsou náhražkou něčeho. Proto se mou prací i radostí staly šperky s pravými květy.

Dělám je ručně, s pečlivostí a něhou, jakou si ty malé střípky přírody zaslouží.

 

Ona totiž země se prý směje pomocí květin ❉

Rozesmějte se spolu se mnou, milí,

těším se na vás

 

Vaše Katka

 

 

 

Chcete vědět, jak se takový šperk vyrábí?

 

Ráda se o to s vámi podělím.

Ještě dřív než se vůbec dostanu k výrobě samotného šperku, musím si zhotovit formy. Květiny jsou uchované ve hmotě zvané pryskyřice, která je v době zpracování tekutá, má konzistenci čerstvého medu. Aby mi neutekla, ale hezky ztuhla do tvaru, který chci, musím jí dát hranice silikonovou formou. Silikon si podobně jako pryskyřice rád žije vlastním životem, tak je třeba ho trochu zkrotit vývěvou (tu první sestrojil můj muž, ale teď už mám jinou, profesionální), která z něho uvolní všechny vzduchové bublinky, aby byla forma dokonalá a déle vydržela. I tak je její životnost zhruba 20 odlitků, u velkých koulí méně.

 

     

 

Pak přichází na řadu vlastní odlévání. Čisté nádoby, váhy, pečlivé rozmíchání pryskyřice v přesném poměru. Lití do forem, opatrné nakládání s křehkými květinami, pinzetky, můj oblíbený nástroj špendlík. V napětí čekám dva dny, dokud pryskyřice není zcela ztuhlá. Pak přichází okamžik, na který se vždycky hrozně těším – odformování. Chvíle, kdy je poprvé uvidím, kdy už vím, tuším, že tenhle kus je prostě jedinečný a že ho bude někdo opatrovat, nosit, milovat. Že ho někdo bude chtít darovat někomu, koho má rád.

Ale k tomu ještě zbývá kus cesty. Odlitek je třeba přebrousit. Pak předleštit. Pak celou kouli vyleštit, aby byla tak dokonalá, že ani nepoznáte, že tu kdysi byla někde nějaká nerovnost. Pokud se během tuhnutí někde vytvořila nějaká vzduchová bublinka – rostlinky jsou přeci jen porézní a tak se z nich uvolňuje vzduch – která se dotkla kraje formy a pak praskla, zůstane po ní otvůrek. Je třeba ho vyplnit troškou pryskyřice (další chvíle pro můj oblíbený špendlík), nechat ztuhnout další dva dny, pak místo znovu přebrousit a vyleštit. K tomu dochází asi u 90% odlitků.

Pak už „jen“ vyvrtám dírky pro uchycení vrutu nebo spojovacího kroužku a propojím s komponenty z chirurgické oceli do hotového šperku.

 

A je tu. Šperk, do něhož se otiskly týdny pečlivé, hodinářské ruční práce a roky vymýšlení know how, na které jsem si z velké části přišla sama, za pochodu. Nástroje, které jsme s manželem sami vyráběli, protože nejsou k sehnání. Pokusy a omyly, pryskyřice až za ušima a taky čirá radost z tvoření, snů a krásy.

Šperk dokonalý ve své křehké nedokonalosti, jak to umí jenom příroda sama.

Dandylion.